wz
Spontánní pátek
7.12.2007

     Vždyť to všichni znáte. Snažíte se, organizujete, připravujete nějakou akci, aby to bylo vše v pořádku, všecko klaplo a zábava byla v plném proudu. Jenže pak to dopadá tak, že z různých důvodů se akce konat nemůže, lidi nedorazí a tak podobně...skončíte akorát smutní a naštvaní.

     I takováto věc se nám už stala, ale když jsme se 7. 12. 2007 v 18:00 sešli na schůzce RK Lávka ve čtyřech lidech, netušili jsme, co máme dělat, jelikož připravený program nemělo cenu realizovat. Zprvu jsme se snažili pochopit, proč někdo jiný nedorazil, když tam ještě před pár minutami byl.

     Kolem 18:30 se Štěpán zmínil o akci v místním KD - YAMAHA IN CONCERT (YIC). Naše rozhodnutí bylo v celku jednoznačné. Vyrazíme! Takže nikým neočekávaná akce, zábava a dobrodružství mohlo začít. Jednoduchá organizace, plánování, příprava žádné nervy, co se do doby konání může ještě přihodit. Jenže! Koncert se měl dle Štěpánových informací konat od 19:00, tak jsme museli opravdu chvátat. V 18:50 nás všechny potěšila krátká textová zpráva od iniciátora naší akce Štěpána, že se spletl a začátek je plánován na 19:30.

     Přesně v 19:25 jsme se sešli (Tomís, Retkvik, Štěpán) před KD, kde jsme také potkali členy našeho skautského oddílu Pepu a Ondru. Jelikož nám oznámili, že tam byli i ráno a museli jít znova (vlastně když se moderátor během akce zeptal, kdo tam už byl ráno, hlásilo se asi 90% plně zaplněného sálu- tzn. takových, co to museli vidět znova, bylo hafo), začali jsem se těšit ještě víc. U vstupu už začíná naše akce dostávat ty správné obrátky a vtipné připomínky, když se Štěpán snažil vydávat za Retkvikova syna - neprošlo to :o) a vše vygradovalo i nedorozuměním při tom, když jsme se dozvěděli od moderátora, že je publikum opravdu mladé a možná se s Yamahou shledáme až vyrosteme na nějakém plese. Připomínka fajn a to si tu připadám jak dědek vyvolala zmíněné vtipné nedorozumění (doufejme, že jen mezi mnou a Štěpánem) a také úsměv a lehké pokrčení ramen od před námi sedící mladé paní.

     Ale teď něco málo k samotnému koncertu. Slečny asi věděli, že dorazíme a Štěpánovi jako první předvedli jeho Ewičku. Dostal se do varu asi po 0,2 setinách. Poté předvedli mnoho skvělých a oblíbených písní, i když musím říct, že třebas Scooter se k vystupujícím slečnám moc nehodil- předvedli nám Pink (mimochodem Dear Mr. President byl snad i povedenější než originál), Avril, Nightwish, Scooter, Rammstein, Bow Wawe, muzikálové písně z Jesus Christ Superstar či Hight school  a mnoho dalších. A musím říct, že mimo perfektního zpěvu se umí i pohybovat a vystoupení si užít. A tak to má být.

     Náš smutek při oznámení, že píseň The Final Countdown je poslední, zmenšila následná zpráva o chystané autogramiádě, na které jsme nemohli chybět. I když jsme s potěšením našli po kapsách fixík a lihovku, slečny odmítaly psát něčím jiným, než je jejich růžová (že ano Léňo?) nebo fialová. A to jejich vybavenost na autogramiádě nekončila. Mimo růžového fixíku měla zpěvačka Léňa i ve svém arsenálu rtěnku, kterou se nebála použít pro přetření rtů, aby rozdávané pusy byly pěkně všem ostatním k vidění.

     Po obsloužení u námi vybraných zpěvaček jsme se s autogramy všude možně vydali zpět do kluboven, kde jsme se chystali ještě chvilinku popovídat o všem možném a prostě posedět v přátelském kruhu. Dorazil ještě Vláďa a Tom J.. Ještě něco jsme probrali, ochutnali (trošíčku uzeného sýra a především opečenou ovečku, která se zde celý den připravovala) a pak se mohli s mnoha zážitky z dnešní spontánní akce vydat k domovům.

© Tomáš Polanský