wz
Výprava na Stožec
27.12.2007
 
Vůně dřeva a česnečky a černá kočka

     Na Štědrý den jsme nejen zdobili strom pro zvířata, zpívali koledy na náměstí, jedli kapra a bramborový salát. Starší z nás dostali dárek, pozvání na výpravu ke kapli na Stožci den po sv. Štěpánu. Někteří si tento dárek rozbalili, jiní ke své škodě ne.

     Ráno před devátou jsme se sešli jako vždy na vlakovém nádraží. Sám se někdy divím, že stále ještě naivně využíváme takzvaných služeb Českých drah. Je to k nevíře, ale náš vlak odjel včas a v něm deset více či méně statečných. Ve Volarech jsme přestoupili na spoj do Černého Kříže, kam nás cesta také nakonec dovedla. Hlasovalo se o tom, zda se jít či nejít podívat pár kilometrů na soutok Teplé a Studené Vltavy a lenost zase jednou prohrála. Řetkvík tak mohl uspokojit svoji perverzní touhu po neustálém focení a vyfotit nás u dřevěného černého kříže. Vasyl se podepsal do sněhu a sympatická slečna v autě se usmála. K soutoku jsme se ale stejně nedostali. Břeh byl tak podmáčený, že bychom se asi utopili.

     Ano, černé kočky nosí jen smůlu a jsou divné. Jedna se nás chytila, když jsme se vraceli ze soutoku přes nádraží v Černém Kříži. Bára jí dala kousek nafoukaného chemického chlebíčku a ona ho sežrala. Vegetariánská šelma potom šla s námi asi kilometr, a dalo nám opravdu velkou práci se jí zbavit. Řetkvík stále fotil a fotil, jak je jeho ostatními neoblíbený zvyk. Ale ani neustálé mačkání nám nezabránilo dojít k namrzlé dřevěné lávce, kde jsme se opět vyfotili, ale Řetkvíkovi se bohužel (všechny to strašně mrzelo) fotky nepovedly. Kousek za lávkou jsme žasli nad lidovou tvořivostí: kdosi vrazil láhev od limonády do dřeva stromu. Ten uronil mnoho smoly. Neuplynuly ani tři hodiny od příjezdu do Černého Kříže a už jsme mohli obdivovat nádheru dřevěné kaple německy nazvané Tussetkapelle. Všude kolem se válelo spoustu vyvrácených stromů. Na jeden jsem chtěl vylézt ve snaze po co nejlepším záběru, a tentokrát jsem za svoji fotografickou touhu zaplatil já. Kalhoty na pozadí mi praskly tak pěkně, že už nebylo co skrývat, ale ani co obdivovat. Rozestavení do kroužku připili jsme si vodou z údajně léčivého pramene (v roce 1791 postavil kovář Jakub Klauser jako poděkování za uzdravení zraku nad tímto pramenem kapličku) na úspěchy ve skautské činnosti i v roce 2008. Neodolali jsme možnosti vystoupat na Stožeckou skálu, ačkoliv viditelnost byla malá. Každému musí být jasné, že (nebudu jmenovat) udělal další společné foto.

     Začínala padat mlha a doléhat tma a strašit hlad, vydali jsme se tedy do Stožce. V první restauraci měli nelogicky otevřeno až od šesti večer, v druhé se nás ujali. My hladoví jsme pošimrali žaludky nečesnekovou česnečkou a Gábinka naříkající nad kaloricky náročnými Vánocemi si dala dietní šlehačkový pohár.

     Nezbývalo moc času, opustili jsme ono sídlo obžerství a kráčeli do Černého Kříže. Z místního nádražního obchodu zněla z jednoho kulatého reproduktoru nad dveřmi hudba a krátila nám chvíle před odjezdem. A černá kočka se opět objevila. Tentokrát už nežrala chlebíček, jen vesele pobíhala od nohy k noze.

     Ve vlaku se chtělo všem spát a některým se pekly nohy od sálajícího topení. Ale všichni se zasmáli, když do vagónu vstoupil průvodčí a začal hovořit japonsky. Svahilsky bohužel neuměl. Dvě hodiny jízdy jsme přežili, a tak jsme mohli s ospalými tvářemi vystoupit ve Vodňanech. Pokud by někdo viděl v této výpravě neúspěch, nechť navštíví pramen u kaple ve Stožci. My ostatní můžeme doufat, že se splní přání Řetkvíka, které pronesl u kaple při přípitku: co nejvíc podobných akcí i v roce 2008!

© Ondřej Šmíd